Dvořák: Sedmdesátka? Nechci velkou oslavu

„Herce, který v 60. letech působil v Kladivadle v Ústí, a později v Semaforu v Praze, čeká i oficiální program, přijetí na radnici. Na hru zveme i v Ústí žijící příbuzné Pepy a bývalé kolegy z Kladivadla,“ řekl pořadatel Zdeněk Kymlička z agentury For. „V plánu je projekce filmu o hře Hadrián z Římsů od Kladivadla i výstava fotografií oslavence. Lístky na Čochtana za 230 Kč má Informační středisko města Ústí v Paláci Zdar,“ dodal.

Pane Dvořáku, i herci se na jevišti „odbourávají“ při vašich replikách a vtípcích. Je to velká radost, vlastní lidi rozesmát?
Je to největší radost, já snad kvůli tomu hraju divadlo. Jsem nadšenej, když se smějou lidi v hledišti i na jevišti.

Je na to někdo z nich specialista?
Já nemám rád, když se herci smějí záměrně, předstírají, že se odbourali. A opak? Myslím, že na prvním místě je Pavlína Filipovská. Pavlínka je člověk, u kterého hrozí, že se rozesměje tak, že nebude pokračovat ve hře.

Proberete to pak se svými herci?
My na tom nijak systémově nepracujeme. Bůh ten večer buď nadělí, nebo ne. Ale zpětně to analyzovat? Spíš se tomu společně zachechtáme.

Než jste přišel do Kladivadla, byl jste automechanik. Vrátil jste se pak ještě někdy k té práci, hodily se vám ty zkušenosti?
Mockrát jsem se k té práci vrátil, ale nehodilo se mi to skoro vůbec. Uvědomte si, že já se především učil auta na dřevoplyn a ty už na silnici nepotkáte. Auťák svěřuju do rukou odborníkům, kteří se vyučili po mně, nebo do servisu.

V Semaforu v Kytici jste „měl“ pár Bludiček, Hanku Zagorovou i Petru Janů. Která byla lepší?
To nejde říct, každá byla jiná. Petra přišla úplně nová, tenkrát jí objevil Ferda Havlík na nějakém festivalu v Jihlavě a byla vynikající. Byla úplný nováček na jevišti, ale vypořádala se s tím skvěle. Hanka Zagorová byla už zkušená divadelní harcovnice.

Viděl jste obnovenou Kytici?
Ne, nešel jsem se do Semaforu podívat. Času málo, zájezdů dost. Ve volných chvílích doma hledám komedii, kterou budeme hrát příště, dívám se na filmy, které jsem nestihl a listuju v knížkách, které jsme nestačil otevřít…

Když jste poprvé šel do Čochtana, jaké to bylo? Asi nebylo snadné sáhnout po roli, kterou před vámi hrál Jan Werich.
Ono to přede mnou hrálo víc lidí, ne jen Jan Werich. Ale já měl z pana Wericha velikánskej respekt, dlouho jsem se nechal přemlouvat , dlouho váhal. Až Zdeněk Pospíšil, tehdy šéf Karlínského divadla, za mnou přijel na chalupu a řekl: „Podívej se, zkus to, bude to režírovat Sokolovský, spolu se znáte. Já vám do toho nebudu zasahovat, udělejte si to po svým. Tak jsem to risknul…

Byla to až „ odvaha“?
Pak už jsem na to tak nemyslel. I když existují záznamy s Werichem na deskách, já je měl jako kluk, už jsem si je potom nepouštěl. Myslím že ještě se Soňou Červenou namluvil Jan Werich své dialogy… Ale ta hra je tak kouzelně a skvěle napsaná pro Čochtana, že to se hraje samo!

Hrajete už Čochtana dlouho?
Už víc než dvacet let a já bych ho hrál až do konce. Až do konce svého divadelničení.

Když se vám tato úžasná role vybaví za všechny ty roky hráli jste Čochtana na zámcích a třeba i na břehu rybníka?
Hráli jsme ho na různých místech, v divadlech i v exteriérech. Ale divadlo musíte hrát tak, aby lidi během několika vteřin zapomněli na exteriér, nevěnovali se jemu a dívali se na hru. Mě v interiéru baví hrát, ale myslím si, že diváci si to ani nestačili úplně vychutnat, bavili se hrou.

Čochtan je hra dost vlastenecká. Hrál jste ji i krajanům?
Hráli jsme ji v Rakousku ve Vídni , byli z ní úplně nadšení.

A co krajané v Americe?
Už i ti mě zvali, ale chtěli, abych to přijel hrát sám. Oni jsou ti Američani chudí to byste neřekl! Je to neuvěřitelně chudej stát. Když si představili, že by k tomu měli zaplatit ještě dalších asi osm lidí, a techniku k tomu, to jsou tři lidi tak to jim podseklo nohy.

Mrzí vás to, že jste se tam nedostal? V USA a Kanadě je krajanů, vděčné publikum…
Mrzí, protože si myslím, že by se hodně bavili. A můžeme jim vzkázat, pokud čtou váš list, že mají poslední šanci. Já už jsem tak starej, že mě za chvilku do letadla nepustí.

(smích)No vidíte, zrovna se na to chci zeptat. Čeká vás oslava 70. narozenin. Co vše se okolo bude dít? Jak se těšíte?
Já bych prosil, aby se kolem toho moc nedělo. Já nejsem přítel olbřímích slavností a velkých pugétů, mě to příliš nebere. Jsem rád, že to mí kamarádi zaznamenali, že to spousta lidí ví, ale nechystáme žádnou velkou oslavu.

Často se do stejných míst vracíte, i stejnou hru vidíme vždy trošku jinak. Přidáte aktuální narážky na novinky ve městě či na politiku pěkné zpestření!
Že jo? (smích) To proto, aby i lidi, kteří hru vidí podruhé, potřetí, byli spokojení…

Ale proč se o tom vůbec bavíme? Vždyť vaše divadlo je jistota!
To tam napište! Řekl jste to vy a řekl jste to krásně. Proč se o tom vůbec bavíme, vždyť to je jistota. Ano, a já jsem rád, že tomu tak je.

Co vám dalo Kladivadlo?
Dalo mi hodně. V něm jsem se třeba i naučil, že je zbytečný stahovat hru, když na ni diváci dál chodí.

Hrál jste s někým z kolegů z Kladivadla i později, od 70. let dál? Nebo už se to nepovedlo?
Trošku se to povedlo, vytáhli jsme Uršulu Klukovou do Prahy, aby s námi hrála. V Praze se najednou objevil Jindra Jukl, technik, který s námi je dodneška. S Michalem Junáškem jsme se potkávali v Jihlavě, protože tam pracoval jako umělecký šéf, Vaška Helšuse jsem neviděl do té doby, jen ho sleduju jak účinkuje a velice úspěšně v Liberci. A o těch dalších už nemám zprávy.