Bouřliváka by už Frühlingová nechtěla, ale jeho písně miluje

Děje se tak až poté, co vyšlo „bezejmenné“ CD tria No Panic, které založila Iva s přáteli. No Panic se v Irské představí jako předkapela.
Také o nich byla v rozhovoru se zpěvačkou řeč. Nejprve jsme se ale vrátili až k Ivině první sólové desce Litvínov (2004), které získalo za skvělé prodeje Platinovou desku.

Když jste nazvala svou první desku Litvínov – byla to pocta rodnému městu?
Určitě. A protože jsem v té době žila v Paříži, tak jsem na své město tímto způsobem vzpomínala.

Někomu jinému ve světě by za takové zviditelnění města možná udělali sochu či pamětní desku. Na to je ale ještě času dost, že?
No – ono jim je to asi jedno (smích).

Myslíte si, že slovo Litvínov znělo Francouzům dostatečně exoticky?
Znělo. Určitě to bylo originální a myslím, že ta deska pro ně byla i zajímavá. Něco, na co oni nejsou zvyklí.

Vaše francouzština je, řekl bych, dost slušná. Přesto – vyčítali vám Francouzi výslovnost?
Mysleli si, že jsem třeba z Belgie, že mám takový jemný přízvuk.

Ráda vaříte. Na které své jídlo jste pyšná? A ovlivnila vás vaše rodina, nebo spíš pobyt v zahraničí?
Ani jedno ani druhé, ale můj návrat sem do České republiky. Vrátila jsem se z osobních důvodů a z těch jsem měla taky takové období, kdy si žena řekne: „Tak a teď už bych měla začít vařit!“ A v tom období jsem zkoušela experimentovat a vyplynulo z toho to, že mě to hrozně baví. Že chodím i na kurzy vaření a strašně ráda doma vařím pro lidi.

Prozradíte co?
Dřív to byla spíš česká jídla, omáčky svíčková nebo rajská a guláše. Ale teď už si strašně užívám francouzskou kuchyni, takové ty zdravé věci. Jsou lehčí, víc chutnají… Včera jsem zrovna dělala crème brûlée. Vařila jsem to tu našim maminkám a ony se ptaly: „Co to je, to je nějaký pudink?“ (smích) A já myslela, že omdlím, protože to je dezert který má obrovskou tradici. Ale nemůžu se divit, u nás ho každý znát nemusí.

Jíte-li zdravá jídla, nemusíte si hlídat váhu, že?
Ne, vůbec. Nemusím.

Mám moc rád vaši druhou desku Baby Doll. I první je pěkná, ale čeština dala vašim písničkám další rozměr. Souhlasíte?
Asi určitě. Ale i na první byla jedna česká a na druhé dvě. Jen se písnička „Věřím“ víc chytla.

Ta písnička je plná citu. Prozraďte – byla jste hodně zamilovaná, když jste ji točila?
Určitě, byla. Je určená tomu, do koho jsem byla zamilovaná… takže už by se dnes mohla jmenovat „Nevěřím“. (smích)

To se tak slečnám stává…
Ne jen slečnám – každému. Tak jsem si to i já zažila.

V Ústí dnes (v sobotu) vystoupíte se svou kapelou, i s triem No Panic. Co společně zazpíváte?
No Panic vydali první desku v listopadu, takže to bude ochutnávka z ní. A potom vystoupí Iva a zahrajeme průřez všemi třemi deskami. Třeba i hit Věřím.

A také písničku Harley Davidson, velký hit francouzské lbeat šansonové egendy Serge Gainsbourga?
Ano, samozřejmě.

Prozraďte – nahrála jste tu úžasnou píseň i z lásky a obdivu k němu?
Přesně tak. Já ho mám strašně ráda… Myslím si že každý, kdo žije ve Francii – nebo tam alespoň nějakou dobu žil, musí toho chlápka zbožňovat. Chtěla jsem tedy mít na desce písničku, kterou napsal. Sice ne pro mě – ale stejně je to hezký. Úžasný.

Serge, v roce 1991 předčasně zesnulý autor a interpret slavného milostného hitu 70. let „Je t´aime“ ale hodně kouřil a pil, měl houfy ženských – zkrátka byl to sukničkář a bouřlivák. Brala byste ho i přesto jako partnera?
Kdyby ještě žil, brala bych ho, kdybych byla o něco mladší. Dřív jsem měla jiný myšlení, byla jsem na takové umělce, hrozně mě fascinovali. Teď už se to zlomilo do normálního života, spíš si teď přeju normálního zodpovědného partnera, který se o mě dokáže postarat… A já o něj.

Zpíváte dnes s kapelou na koncertech i hit z nováckého TV seriálu Ordinace v růžové zahradě „Někdy stačí dát jen dech“?
Ne, to bych tam musela mít pana Žbirku. S ním ale budeme zpívat tuhle písničku na TýTý 2009 v sobotu 27. března.

Jméno tria–projektu No Panic znamená žádnou paniku, nebo přeneseně také „žádný panic“?
Je to tak záměrně, že se to dá říct dvěma způsoby. A nejen proto, že nám v době, kdy je krize a pálí se cédéčka, nám všichni říkali: „Nechoďte do kapely – to je šílenost!“ A my na to: „No proč ne? No panic – nám je to jedno.“ A význam No Panic se nám líbilo proto, že nikdo z nás není včerejší. Že Peter Boška i Václav Polanský hráli už s řadou kapel a já vydala nějaký cédéčka…

S No Panic jste se jakoby naivními texty vrátili do 80. let…
Je to tak. Totiž… kluci, kteří se mnou hráli jako muzikanti v kapele, mi občas nosili české písničky. Já na to: „Jsou super, ale na desku Ivy to nemůžu použít.“ A když přinesli další, řekla jsem: „OK, uděláme spolu projekt. To by totiž nikdo nepochopil, že Iva začala dělat takové písničky.“
Byli jsme nadšení, sedli si do sklepa a konečně jsem měla kapelu, ve které všichni skládají, všichni píšou. Začali jsme to dávat dohromady, hrozně jsme se u toho pobavili, vzpomínali na stará léta…
Najednou tedy byli z muzikantů frontmani, udělali jsme si vydavatelství, spoustu věcí se dělo. Byl to pro nás krok někam dál v našem osobním růstu, šli jsme do etapy, která pro nás byla a dál je důležitá.

Vaše písničky na CD jsou často dost melancholické. Je to nálada, která vám vyhovuje? Říká, jaká jste?
Já nevím, myslím, že každý člověk v sobě má víc lidí. Někdy jsem Iva a někdy no Panic, někdy jsem normální česká holka a jindy popíjím vínko a koukám do pěti do rána na hvězdy. Je to různý.

Vaše třetí, zatím poslední sólová deska je líbivější, popovější, než ty dvě předchozí. Proč?
Člověk se vyvíjí…
Desku Strip Twist jsem dělala v Paříži s úplně úžasnýma lidma, s těma samýma, se kterýma jsem dělala své první album Litvínov. A zároveň jsem na tu desku natočila písničku s hercem Pierrem Richardem. Děly se na ní velké věci, měla určitě dost velký potenciál;, ale myslím, že se to nevyužilo.

Berete to jako vlastní chybu?
Ne. Já si myslím, že vůbec nezáleží na tom, jakou tady kdo má desku, jak kdo zpívá. (s povzdechem) Nevím, jaký je to systém, možná v tu dobu vyšlo moc desek a lidi se soustředili na jiný věci. Ale myslím si, že tý desky je škoda – že je opravdu dobrá.