„Byly to nádherné momenty. Slzy se mi draly do očí, podobně na tom byla i manželka," přiznal Pavel Francouz starší. Sedmé rozhodující bitvě o titul společně přihlíželi v hledišti třinecké Werk Arény jen kousek za litvínovskou střídačkou.

„Původně jsem nechtěl jet, ale teď jsem rád," dodal. A právě rodiče byli také mezi prvními, s kým se brankář vítězného celku objal coby nový šampion.

„Byli jsme šťastní i hrdí. Na kluka, ale vůbec na celý tým. Oni do toho dali celé srdce, a proto uspěli. Moc jsem to Pavlovi, ale i Rúčovi (Martinu Ručinskému) a všem klukům přál," svěřoval se hrdý otec. „Celá republika jim fandila a vidět zblízka synovo rozzářené oči, stálo za to," připustil a nelitoval dlouhé cesty z Plzně do Třince a zpět.

Právě na západě Čech totiž před lety začala hokejová kariéra brankářského fantoma nových mistrů.

„Bylo mu sedm, když jsem ho poprvé přivedl na plzeňský zimák. Ujal se nás Vasil Koban, skvělý chlap, trenér a bývalý brankář," vyprávěl Francouz starší. „Pavel to zkoušel jako obránce, ale potom chtěl jít do brány. Trenér nebyl proti a tím to začalo."

O synovi říká, že je houževnatý a cílevědomý. „Hokeji zatím obětoval hodně a vždy si šel za svým. I ve chvíli, kdy musel odejít z Plzně, tak nic nevzdával. Chytil se v prvoligovém Ústí, pak po něm sáhl Litvínov a zase se posunul výš," povídal otec.

„Už na základce se učil anglicky i rusky," komentoval zvěsti, že by Francouz mladší měl v příští sezoně hájit branku ruského Čeljabinsku.
A jak synův úspěch oslaví? „Na chatě v Erpužicích u Stříbra vše zapijeme s přáteli. A s Pavlem? To je zatím ve hvězdách," směje se otec.